Definice a terminologie

Environmenální výchova, vzdělávání a osvěta (EVVO)

  • Podle § 16 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí se „výchova, osvěta a vzdělávání provádějí tak, aby vedly k myšlení a jednání, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje, k vědomí odpovědnosti za udržení kvality životního prostředí a jeho jednotlivých složek a k úctě k životu ve všech jeho formách“.
  • Smyslem EVVO je dosažení takového stavu, kdy jsou občané objektivně informováni o stavu a vývoji životního prostředí a získávají k prostředí vztah, který je základem šetrného a předvídavého chování a jednání. To vyžaduje určité znalosti a dovednosti a hlavně silnou motivaci. Lidé většinou ztratili přímý kontakt s přírodou, a proto si neuvědomují tak jako dříve, jak je pro ně zdravé a funkční prostředí důležité. Z tohoto důvodu je třeba je k tomuto ekologickému povědomí vést.EVVO jsou tedy spolu s nástroji ekonomickými a legislativními důležitým preventivním nástrojem ochrany životního prostředí. Ekonomické a legislativní nástroje jsou nezbytné a účinné, nejsou však zárukou vybudování kladného vztahu k životnímu prostředí, který je podmínkou vhodného chování a jednání i tehdy, kdy je kontrola obtížná. Nezaručují také pochopení souvislostí jednotlivých jevů v prostředí.
  • Význam prevence v ochraně životního prostředí roste také z dalšího důvodu: je stále jasnější, že vztahy mezi organismy a prostředím jsou velmi komplikované a že lidstvo zná pravděpodobně pouze malou část zákonitostí těchto vztahů. Nelze proto dnes s jistotou stanovit veškeré vlivy lidské činnosti na životní prostředí, a v důsledku toho na lidské zdraví, zejména v delším časovém horizontu. Proto hovoříme o nutnosti jednání v souladu s principem předběžné opatrnosti.
  • EVVO má přispívat k přijetí zodpovědnosti za stav životního prostředí. Má vytvářet podmínky pro konkrétní zapojení jednotlivce do ochrany životního prostředí. V mnoha směrech se prolíná s prací s veřejností v oblasti životního prostředí, není možné určit mezi nimi přesnou hranici. Jedním ze společných rysů EVVO a práce s veřejností je aktivizace obyvatel v oblasti ochrany životního prostředí.
  • Nezanedbatelným společným rysem EVVO a práce s veřejností v oblasti životního prostředí je obtížná měřitelnost dosažených hodnot. Úspěšnost (či neúspěšnost) se projevuje v delším časovém období. V každém případě obě oblasti mají také své ekonomické opodstatnění - šetří pozdější náklady spojené s odstraňováním vzniklých škod na životním prostředí i zdraví lidí, a přispívají tak k prosperitě obce.
  • Komplexní EVVO optimálním způsobem utváří morálku, působí na rozumovou, citovou i volně aktivní složku osobnosti člověka, rozvíjí dovednosti i sociální komunikativnost. Směřuje k celkovému rozvoji osobnosti i k prohlubování poznání světa - propojenosti jevů a problémů v čase a prostoru, pochopení ekologických principů fungujících na této planetě, vede k aktivizaci při řešení problémů životního prostředí tím, že poskytuje metodu. Vede i k lepšímu poznání sebe sama a svých možností, včetně získání schopností prosazovat své oprávněné požadavky a přijímat odpovědnost za své činy.
  • EVVO je celoživotním procesem, reagujícím na aktuální změny poznání, sociální změny a další. Celkově hovoříme o vytváření tzv. ekologické kultury, tzn. navozování takového způsobu uspokojování různorodých potřeb člověka, který neohrožuje životní prostředí ani lidskou společnost.
  • Ekologická osvěta zprostředkovává především informace o stavu a vývoji životního prostředí, a to takovým způsobem, který umožňuje pochopení širších souvislostí jevů nebo problémů a který dává návody vhodného ekologického jednání a chování.
  • Současně by měly být zajištěny podmínky pro takové chování. Ty mnohdy překračují možnosti jednotlivce, a jsou proto záležitostí státní správy a samosprávy (např. při separaci a druhotném zpracování odpadu) nebo záležitostí služeb (možnost výběru ekologicky šetrných výrobků a bioproduktů apod.). (citováno z materiálů Českého ekologického ústavu: www.ceu.cz)
  • Trvale udržitelný rozvoj
  • Podle formulace Gro Harlem Bruntlandové, bývalé ministerské předsedkyně Norska, „udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti bez ohrožování možností budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby. Je v podstatě procesem změn, ve kterém jsou využívání zdrojů, orientace vývoje technologií a transformace institucí zaměřeny na harmonické zvyšování současného i budoucího potenciálu uspokojování lidských potřeb a aspirací.“ (Bruntland G.H.: Our Common Future, Oxford University Press, Oxford, 1987)
  • Na principech udržitelného rozvoje byl založen Pátý akční program Evropského společenství pro období 1993 - 2000 s podtitulem Směrem k trvalé udržitelnosti. V současné době Evropská komise připravuje Strategii trvale udržitelného rozvoje a šestý akční program, který se na rozdíl od pátého soustředí na konkrétnější problémy, jejichž řešení je v časovém rámci akčního plánu dosažitelné.
  • V českém právním řádu je trvale udržitelný rozvoj definován v § 6 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí: trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.
  • Ochrana životního prostředí
  • Podle § 9 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí ochrana životního prostředí zahrnuje činnosti, jimiž se předchází znečišťování nebo poškozování životního prostředí, nebo se toto znečišťování nebo poškozování omezuje a odstraňuje. Zahrnuje ochranu jeho jednotlivých složek, druhů organismů nebo konkrétních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb, ale i ochranu životního prostředí jako celku.
  • Informování veřejnosti
  • Současná česká legislativa vyhovuje plně směrnici č. 90/313/EHS, o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí, podle níž má mít veřejnost zajištěn volný přístup k informacím o životním prostředí v institucích placených z veřejných prostředků. Informace o životním prostředí mají být veřejnosti k dispozici na požádání v určitém termínu.
  • Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí vymezuje pojmy, které do této oblasti spadají. Jsou to především informace o stavu životního prostředí a jeho složkách, o příčinách a důsledcích tohoto stavu, o připravovaných činnostech, které by mohly vést ke změně stavu životního prostředí, o správních řízeních, o ekonomických a finančních analýzách použitých v rozhodování, o mezinárodních závazcích atd.
  • Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím stanoví podmínky pro výkon zaručeného práva veřejnosti na informace v působnosti veřejné správy ve shodě s článkem 17 Listiny základních práv a svobod.